O mně

 

Jsem jedním ze silných ročníků Husákových dětí. To znamená, že jsem celé své mládí prožil v době budování socialismu. Abych mohl od svých osmnácti let pro změnu budovat kapitalismus :-)

Střední školu jsem vystudoval v Jihlavě. Ale co považuji za mnohem důležitější než vzdělání, kterého se mi tam dostalo, byl můj pobyt v internátním zařízení. Již od mých 15 let jsem se naučil být pořádný a samostatný. To je podle mě pro život mnohem důležitější než samotné studium. Cílem studia by, dle mého úsudku, mělo být naučit mladé lidi samostatnosti a schopnosti učit se. A nikoli jen dovednost zopakovat to, co chce ten či onen učitel slyšet.

Na vysokou školu mě nevzali. Buď jsem neudělal zkoušky, a nebo jsem nedostal doporučení ze školy střední. Tenkrát to hrálo významnou roli pro přijetí ke studiu na vysoké škole. Ať to již bylo tak nebo jinak, dnes toho ani nelituji.

Od mých osmnácti let jsem tedy začal sbírat pracovní zkušenosti. Živil jsem se hlavou i rukama. Až jsem se jednoho dne shodou, dnes již mohu říci šťastných, náhod přimotal ke směnárenské činnosti. V roce 2000 jsme společně s mým švagrem založili společnost
EXCHANGE s. r. o., která sídlí v Kaprově ulici. A od té doby se snažíme nabízet naše služby zaměřené především na domácí klientelu.  Od roku 2002 rovněž nabízíme společnostem, ale také občanům, převody peněz do nebo ze zahraničí.

NE, opravdu nejsem majitelem sítě směnáren, jak mylně uvádí různá média, aniž by si ověřila tuto skutečnost.

Konkurencí v našem oboru v centru Prahy jsou pak opravdu zajímavé subjekty, které se nás snaží různě napodobit a zmást tím zákazníky. O to víc mě pak mrzí, když tyto subjekty naši spoluobčané podporují tím, že si u nich mění své peníze a tím nepřímo podporují i další příliv různých etnik do České republiky.

Možná by stálo za to se i zamyslet, proč jsou v centru Prahy ve večerních hodinách místa, kterým je lépe se vyhnout.

Jsem si dobře vědom toho, že stránky českých patriotů budou spoustě pravdoláskařům i darmožroutům ležet v žaludku. Ale čeho se obávám víc, než reakcí těchto ukřivděných, jsou otázky mého syna.

Nerad bych se od něj jednou dočkal otázek typu: „A proč jsi se nesnažil s tím něco dělat, když jsi to věděl?“ nebo „Tím, že jsi mlčky toleroval zlo, stal jsi se jeho součástí.”

Děti by měly považovat své otce za vzor, nikoli za odstrašující příklad!